Tento text je vlastně hezká reflexe uplynulých měsíců. Když ho čtu, vidím tu dlouhou cestu. Psaní pro mě vždy bylo terapií. Pořád to tam vidím. Často jsem díky tomu přišla na některé věci i nechtěně. Zpracovala jsem si tím mnohé. Miluji Journal terapii a práci s ní. Už v roce 2019 jsem o psaní jako formě terapie mluvila v rozhovoru pro denik.cz, i když tehdy byla moje cesta ještě úplně jiná. Ale nebojte, tento článek se týká mého nového kurzu a náročné cestě k dokončení.
Odcizení mezi rodiči pečujícími o dítě se speciálními potřebami je téma, o kterém se nemluví. A přitom je až bolestně časté. Péče o dítě s diagnózou je náročná – fyzicky, psychicky, finančně, časově. Nikdo vás na to nepřipraví. Nikdo vás nevyškolí. A přesto do toho skočíte – a milujete. A dáváte. Dáváte všechno.
Ale někde mezi diagnózami, terapiemi, nákupy, učením, vařením a přežitím se začnete sobě vzdalovat. Často pomalu a tiše. Bez výbuchu. Jen jako by mezi vámi přibývalo ticho. Únava. Nevyřčené věty. Nechuť si povídat, protože „na to není čas“.
Kurzy, které nabízím, jsou navrženy tak, aby účastníkům skutečně pomohly porozumět tématu, získat nové dovednosti a uplatnit je v praxi. Proto u nich dbám na kvalitní vyhodnocení a splnění podmínek před udělením osvědčení o absolvování.
Občas se setkávám s tím, že si někdo kurz koupí, aniž by se do něj skutečně zapojil, a rovnou mi napíše, že chce osvědčení. Plně si uvědomuji, že si kurz zaplatili, a chápu, že pro ně může být certifikát důležitý. Ale tím, že bych ho vystavila bez absolvování kurzu, bych šla proti svým zásadám – a hlavně proti jejich vlastním zájmům.