Poznáte rozdíl mezi těmito otázkami? Nevidíte žádný? Přesto tam je a je obrovský. Myslíte si, že víte co chcete? Že v tom máte skutečně jasno? Pojďme se na to podívat trochu blíže. Třeba zjistíte, že si odpovídáte na špatnou otázku.
Všichni moc dobře víme, že normální lidé mají své odlišnosti. Jsou jedineční a výjimeční. Proč by to mělo být jiné i lidí s autismem nebo mentálním deficitem? I tito lidé jsou jedineční a výjimeční. O dětech to platí úplně stejně. Házet všechny do jednoho pytle, pod diagnózu, s předpokladem 100% shody bez předpokladu osobnosti a odlišnosti, je velmi omezený pohled.
Tak je to tady a mám z toho radost. Často dostávám dotazy od pedagogů a vedoucích kroužků, jak pracovat s dětmi se speciálními potřebami. Myslím, že toto téma je třeba otevírat často a podrobně. Děti se speciálními potřebami chtějí být jako každé jiné dítě. Rodiče mnohdy ze strachu z odmítnutí raději nic neřeknou. Dítě se poté jeví zbytečně jako problémové.
Křik je jeden z nedůraznějších prostředků pro vyjádření frustrace, vzteku, nespokojenosti nebo naopak radosti. Používají ho miminka, děti, puberťáci i dospělí. Myslíte si, že se na vás křik nepodepisuje? Nebo chcete pochopit, co se děje s vašimi dětmi? Chcete zvládnout svůj křik nebo to naučit dítě? Jak důvěrně znáte svůj křik?
Strana 8 z 10