Tento text je vlastně hezká reflexe uplynulých měsíců. Když ho čtu, vidím tu dlouhou cestu. Psaní pro mě vždy bylo terapií. Pořád to tam vidím. Často jsem díky tomu přišla na některé věci i nechtěně. Zpracovala jsem si tím mnohé. Miluji Journal terapii a práci s ní. Už v roce 2019 jsem o psaní jako formě terapie mluvila v rozhovoru pro denik.cz, i když tehdy byla moje cesta ještě úplně jiná. Ale nebojte, tento článek se týká mého nového kurzu a náročné cestě k dokončení.
Náročný projekt, který změnil všechno
Minulý týden jsem dokončila projekt, který mi zabral několik měsíců.. A to nepřeháním. Měsíce příprav, několikerého natáčení, několikerého přepisování, několikerého testování od dobrovolníků, sběru zpětné vazby a neustálých úprav. Přetočení celého kurzu. Kompletní změna průvodce. Nová grafika. Nové texty.
Znamenalo to často jít proti sobě. Přiznat si, že něco nefunguje. Že věci, které jsem považovala za své jistoty, nejsou tak jisté. Na začátku jsem chtěla být ta, co působí profesionálně. Sama jsem cítila, že jsem stažená a napasovaná někam, kde mi není dobře. Přestala jsem řešit, jestli budu na někoho moc. Přestala jsem řešit, jak vypadám, nebo jestli sedím rovně. Dokonce jsem přestala řešit, jestli koukám přímo do kamery, když jsem měla z osvětlení migrénu. Výstup z videa na konci zpracování mě ohromně překvapil. Seděla tam žena, která vypadala profesionálně, uvolněně a klidně. Nehrála si na nic. Byla sama sebou. Mluvila bez tlaku, bez stažení. Hrála si se sebou i účastníky. Seděla tam žena, která mě bavila. A byla jsem to já. V jednu chvíli jsem musela od projektu úplně odstoupit, abych ho mohla vůbec znovu uchopit. Z jiného úhlu. Bez očekávání. Bez tlaku.
Nový systém, nová já
Ačkoliv jsem loni říkala, že už se nechci učit nic nového, to bylo tak naivní.. Vždy když to řeknu, můj muž se jen usměje a řekne, že se přece učím pořád. A já mu odpovím, že už nechci, že chci chvíli klid... A potom si zase něco vymyslím. Něco nového, šíleného, a většinou i spontánního. Ale vždycky to na konci miluji.
Musela jsem se naučit úplně nový systém. Přesunula jsem kurz na vlastní vzdělávací platformu. Učila jsem se od A do Z, jak to celé nastavit – pro účastníky i pro sebe. Přišlo další kolo testování. Další kolo připomínek. Další kolo "a tohle ještě nefunguje". Tak vznikla Členská sekce na mém webu.
Můj vztah k vlastnímu hlasu
Naučila jsem se točit a stříhat videa.. A hlavně – naučila jsem se pracovat se svým hlasem. Já, která jsem nikdy nedokázala poslouchat svůj vlastní natočený hlas bez nepříjemného pocitu. Musela jsem si ho naposlouchat tolikrát, že mi nakonec začal znít známě... a nakonec i přijatelně. Hrála jsem si s hlasem, zkoušela jsem blbosti, cvičila jsem si ho i při zpívání. Natáčela jsem se při zpívání. Krákorání, které jsem slyšela dříve, teď znělo jako hlas – možná ne dokonalý, ale vědomý a silný. Mluvil. Zpíval. Nekrákoral.
Zjišťovala jsem, kde sama sobě sedím, kde zním autenticky a kde si sama nevěřím. Věděla jsem, že se mi někdy hlas chvěje, i když to ostatní neslyší. Věděla jsem, jak stažené hrdlo mívám – přestože za sebou mám akce pro stovky lidí, přestože jsem přednášela, školila. Ta nervozita se v mém hlase vždy nějak odrážela. Oprášila jsem staré znalosti z rétoriky. Vědomě jsem pracovala se stresovým stimmingem, hlasovými výplněmi, rychlostí i dechem. Někdy se mi dech vytratil úplně – ale opřela jsem se o paměť z dob, kdy jsem hrála v orchestru na pozoun. A fungovalo to.
Našla jsem si nenásilný způsob, jak s hlasem pracovat, aby mi bylo dobře. Takto vědomá a intenzivní práce udělá změnu v přemýšlení o sobě samotné. O tom, proč by můj hlas neměl být sebevědomý, silný a hlasitý. Čeho se ten hlas bojí? V poslední fázi projektu jsem s hlasem velmi vědomě pracovala i v práci, kde se hodně horšilo klima a já přirozeně přecházela z role obchodníka do role kouče/terapeuta. Protože když v kurzu učím lidi, jak s hlasem a dechem pracovat při práci s dětmi, tak to musím nejdřív umět sama.
Život kolem kurzu
A do toho? Děti se speciálními potřebami.. Intenzivní interakce každý den. Máme skvělý vztah, intenzivní. Ale stejně jako v jiných rodinách je to někdy nahoru a jindy dolů. Do toho nemocné děti. A práce na částečný úvazek, která se postupně změnila v toxické prostředí plné bossingu a mobbingu. S narůstajícím stresem reagovalo i mé tělo. Věděla jsem, že to musím vyřešit. A ono se to vyřešilo samo – s novým vedením. Dostala jsem výpověď. Já si pro ni vlastně došla. Už ji měli nachystanou a hráli si jako kočka s myší. A řeknu vám – ulevilo se mi. Ohromně.
Rozhodnutí bez pochyb
Lidé se mě ptali, co budu dělat... Dříve bych váhala.. Tentokrát jsem věděla, co dělám. Co budu dělat. Když jsem začínala, slyšela jsem často: "Ani to na mě nezkoušej." Tentokrát se mi ale dostalo skvělé podpory od blízkých i nej kamarádek. Ani jsem nevěděla, jak moc od nich potřebuji slyšet: "To zvládneš, umíš to." Vždycky je to lepší, když máte podpůrnou síť.
Probrali jsme to doma ze všech stran s manželem i dětmi. Děti pořád potřebují hodně péče. Na dojíždění to není. A stejně jsem chtěla jít na OSVČ na plno. Odložila jsem odstupné na spořící účet a šla jsem do toho. Stále si trochu hledáme nový rytmus, když pracuji z domu, na což děti nebyly zvyklé.
Neustálé ladění a bubliny
Mezitím jsem předělala celý e-shop.. Objevovala jsem algoritmy na sociálních sítích. Psala jsem příspěvky. Reagovala na zprávy. Překopala jsem spoustu věcí, o kterých jsem si myslela, že už jsou hotové. Někdy jsem byla opravdu nadšená a manžel měl praktickou připomínku. Bublina splaskla a já začala znovu.
Hodnota práce a vnitřní dialog
A pak to přišlo. Cena.. Diskuse sama se sebou. Léta jsem dělala kalkulace, výhledy, marže, ziskovost... Moje ekonomické já se hádalo s mojí lidskou stránkou. S koučkou. S mámou. S ženou, která ví, že kurz má hodnotu. Ale která ví, že lidi váhají. Že někteří nemají podporu. A že já ji chci být. Zjistila jsem, že znám svou hodnotu. Nejen na základě čísel, ale i díky té cestě, kterou jsem ušla, a způsobu, jakým pracuji s lidmi.
Týden ve dvanácti rolích
V jednom týdnu jsem byla lektor., máma, manželka, mentor, podnikatelka, koučka, kamarádka, expert na Moodle, fakturantka, "chatbot" a odpoledne jsem syna doučovala technické kreslení a dělala mu nákresy a kótování schodiště, abych o půlhodiny později trénovala cukrové rozvary s druhým synem a dělala cvičení z angličtiny se třetím synem. Do toho pátek a sobota moje vysoká škola. Místo hudby přednášky. Místo Netflixu podcasty.
Když se zastaví svět
A co jsem dělala, když byly děti nemocné? Nachystala jsem si kompletní grafiku a texty k dalšímu projektu. Na kterém teď začínám pracovat. Pracovala jsem s tím, že jsem v tom viděla jakési selhání. Učila jsem se vidět v tom prostor pro něco jiného. Odpočinek od tohoto.
Nový začátek
Nový projekt nachystaný, promyšlený.. Určitě ho stihnu v termínu. Určitě bude rychleji hotový. Určitě nebudou děti nemocné. Bez nadsázky – bude super.
Poděkování
Na závěr bych chtěla poděkovat. všem, kteří mi byli v těch měsících oporou. Především mé rodině a nejbližším kamarádkám. Vaše slova, podpora, přítomnost i ticho byly obrovsky cenné.
Poznali jste se v tom? Taky někdy jedete na doraz, ale víte, že tohle je ta cesta? Napište mi. Možná to bude i vaše reflexe. Pro mě to byla.