Jak to zvládám?

Díky zkušenostem z dětství a dospívání, později se situacemi s mými dětmi, mě již jen tak nic nerozhází. S ADHD jsem se musela naučit pracovat sama, protože v mém dětství jsem ani nevěděla, že něco takového je. Dokáži si si situaci zmapovat a najít efektivnější řešení.

Především díky tomu, že mě v dětství rodiče učili, že můžu zkusit všechno, co mi mé možnosti dovolí, bez ohledu na hendikep. Pokud to budu opravdu chtít a udělám pro to maximum a ono mi to nevyjde, pak to nemám brát jako selhání, ale jako dobrou zkušenost, protože jsem to zkusila a nevzdala.  

Mezi ženami v naší rodině je jedna úžasná vlastnost, která se předává z generace na generaci. I když spadneme a jsme na kolenou, umíme se elegantně zvednout a nedat to na sobě znát. Tuto vlastnost zkouším předat i svým dětem.   

Mám úžasného manžela, který mě zná od mého dětství a plně mě podporuje ve všem co si usmyslím. Protože je to velmi moudrý muž, nechá mě zkusit vše, co chci, nabít si u toho a pobrečet na jeho rameni. Na oplátku má já nabízím to samé. Bez oboustranné komunikace by to nešlo. 

Rodiče "jiných" dětí mě oslovovali na hřištích, na procházkách v obchodech. Byli zvědaví, měli dotazy nebo obavy. To mě dovedlo k tomu co dělám. Vždy jsem hodně sdílela naše zkušenosti a pokračuji v tom stále. 

Terapie. Terapie je něco, co by měl zkusit podstoupit každý. Je to úžasná záležitost. Jako rodina podstupujeme rodinné terapie, ale jednotlivě máme i individuální. Už jen ten pocit, že to můžete někomu říct a on vás neodsoudí se super.