Tento text je vlastně hezká reflexe uplynulých měsíců. Když ho čtu, vidím tu dlouhou cestu. Psaní pro mě vždy bylo terapií. Pořád to tam vidím. Často jsem díky tomu přišla na některé věci i nechtěně. Zpracovala jsem si tím mnohé. Miluji Journal terapii a práci s ní. Už v roce 2019 jsem o psaní jako formě terapie mluvila v rozhovoru pro denik.cz, i když tehdy byla moje cesta ještě úplně jiná. Ale nebojte, tento článek se týká mého nového kurzu a náročné cestě k dokončení.
Kurzy, které nabízím, jsou navrženy tak, aby účastníkům skutečně pomohly porozumět tématu, získat nové dovednosti a uplatnit je v praxi. Proto u nich dbám na kvalitní vyhodnocení a splnění podmínek před udělením osvědčení o absolvování.
Občas se setkávám s tím, že si někdo kurz koupí, aniž by se do něj skutečně zapojil, a rovnou mi napíše, že chce osvědčení. Plně si uvědomuji, že si kurz zaplatili, a chápu, že pro ně může být certifikát důležitý. Ale tím, že bych ho vystavila bez absolvování kurzu, bych šla proti svým zásadám – a hlavně proti jejich vlastním zájmům.
Když jsem začala pracovat s dětmi se speciálními potřebami, věděla jsem, že to nebude snadné. Jako koučka, lektorka a máma tří dětí se speciálními potřebami jsem si prošla zoufalstvím rodiče, který se snaží vysvětlit učitelům potřeby svého dítěte. A také bezmocí dítěte, které je často viděno jako „líné“ nebo „neposlušné“. Viděla jsem pedagogy a asistenty, kteří měli chuť pomoci, ale chyběly jim praktické nástroje. A přitom si často zapomínali nastavit vlastní hranice, aby se z té snahy úplně nevyčerpali. A právě proto jsem vytvořila kurz „Podpora dětí se speciálními potřebami a sebepéče pedagoga“.